Proč dveře od nás

Již před mnoha lety, ale již v době, kdy cesta k moři začínala na letišti a ne v kanceláři soudruha zírajícího do vaší žádosti, jsem s rodinou odletěl do Afriky. Konkrétně do Tuniska. Tam jsem trávil čas jako většina - přes den opékačka a cachtání, večer čumenda a nákupy. Tedy více to první - vše jen okouknout a jít dál. Pro nás běžné, ale rozhodně na něco takového nebyli zvyklí arabští obchodníci.

Naše první setkání s prodavačem, který téměř plakal, že odcházíme z jeho obchodu, aniž bychom něco koupili, bylo pro nás tehdy nepochopitelné. Až když za námi vyběhl na ulici a dal nám do ruky alespoň malou solnou růži (aniž by chtěl peníze) jsme pochopili, že jemu jde v tu chvíli o čest, o dobrou pověst, prostě o víc, než jen něco prodat. Kolem totiž stáli ve dveřích svých krámků další obchodníci a všichni nepokrytě zírali právě a jen na nás a na toho nešťastníka, co nám nic neprodal. Bylo to celé poněkud v rozporu s poučkami, které jsme v rámci příprav na naši první cestu do těchto končin slýchali a četli. Že prý každý tam chce turistům všechno prodat za nehorázné ceny a jen hlupák si nechá něco vnutit. Je třeba rázně odmítnout. A když už něco chci, tak smlouvat, smlouvat a zase smlouvat. Zkrátka zaujmout postoj apriorní nedůvěry a hlavně nepodlehnout emocím...

Ano, byly k mání i jiné informace. O takovém obchodování, kdy vůbec nejde o psychologický souboj, kde nás nikdo nepřeválcuje argumenty a nevnutí nám drahou cetku, kterou jsme vůbec nechtěli. Kde během i jen kratičké chvíle vznikne mezi prodávajícím a kupujícím normální lidský vztah a z obligátního smlouvání se stane příjemný rozhovor na konci kterého je obchodník spokojený, že něco prodal a zákazník spokojený, že něco koupil - i když to třeba ani nepotřeboval. Oba potom odchází s pocitem uspokojení a radosti z dobrého obchodu... Tak o tom jsem tehdy jen slyšel, reálně jsem si to ale představit nedovedl. A pak se mi to stalo.

Již mnoho večerů jsme procházeli různá tržiště a krámky a mezi jinými suvenýry se nikde nedaly přehlédnout doslova stovky v řadách pečlivě vyrovnaných afrických bubínků djembe. Nespočet velikostí, tvarů, materiálů, barev a zdobení, hezkých i nehezkých. Byly všude. A nezajímaly mne. Nikdy jsem na to nehrál a nehodlal jsem ani začít. Tak jsem je míjel den po dni až do chvíle, kdy jsem se zadíval do malinkého krámku, který mne zaujal kdoví čím. Možná tím, že zde neměli zboží ve velkých počtech vyrovnané v řadách, bylo to takové střídmé, vybráno od každého něco. A taky několik bubínků djembe. Jen pár a dost nehezkých. Jen načervenalá pálená hlína, žádné barevné zdobení. Kůže na bubínku bez ornamentů či obrázků a k tělu bubnu dokola přivázaná modrým umělohmotným provázkem. Ve srovnání s tím, co bylo dosud k vidění - nic moc. Ale mé zaujetí nadále stoupalo. Uvědomil jsem si, že ten krámek se liší důležitou věcí: byly tam cenovky. Spousta těch malých papírků, co za nás mlčky odvedou důležitou část konverzace. A bubínek djembe? Třikrát dražší než vyvolávací cena u všech předchozích! A to už mi nedalo. Postarší pán, který mne dosud očividně úmyslně ignoroval, vstal ještě dříve, než jsem na něj stačil promluvit. Usmíval se a čekal na otázku. Popis naší následné zvukově-gestikulární komunikace není důležitý. Dozvěděl jsem se postupně následující:

- že cena je vysoká proto, že tento bubínek je kvalitní a že ta cena tomu odpovídá

- že tělo z pálené hlíny zastupuje původní druh nástroje, jaký se zde historicky vyráběl.

- že kůže není zdobená obrázky, protože je kvalitní a nemá žádné vady. Obrázky se na kůži kreslí především proto, aby se zakryly jizvy a nerovnosti levné a nekvalitně zpracované kůže.

- že nevzhledný modrý provázek z umělého lýka používá proto, že nereaguje na vlhkost vzduchu a blána bubínku je proto stále stejně napnutá.

- a nakonec se zeptal, jestli jsem si někde zkusil na ty pestře malované zabubnovat. A ať si zkusím tento. Dal mi djembe do ruky a uznale pokýval hlavou, když jsem z něj vyloudil první zvuk.

Asi až nyní si uvědomuji, že už jsem ten bubínek nepustil a držel jsem si ho jako vlastní mnohem dříve, než jsme se dohodli, že ho koupím. Někde v mé hlavě už rozhodnutí dávno padlo a vlastně už mi bylo i jedno, kolik to bude stát. Ale nebyla to rezignace, bylo to rozhodnutí. Bylo moje vlastní a zcela radostné. A ten zkušený obchodník už to také věděl. A neřekl mi cenu - naopak se zeptal mě, kolik jsem ochotný za bubínek dát. Úžasná chvíle. Po tom, co jsem pochopil, že všechny djembe předtím byly jen suvenýry a tohle je hudební nástroj, po tom, co ten pán v mých očích skutečně obhájil, proč je cena tak vysoká a po tom, co jsem zcela neprofesionálně podlehl svým emocím, jsem prostě již nemohl říci nějakou malou částku. Tak kolik tedy nabídnout? Nakonec mi pán pomohl z rozpaků a sám cenu navrhnul. Chvíli jsme ještě licitovali, ale už jen z čiré podstaty jejich způsobu obchodování a na konci všeho jsme si podali ruce. A já jsem tak poprvé v životě zažil upřímnou radost z takto uzavřeného obchodu. Koupil jsem si něco, co jsem vůbec nechtěl a mnohem dráž, než bych dal před naším rozhovorem, avšak s jistotou správného rozhodnutí.

Pragmatik dnešní doby samozřejmě tento příběh vyhodnotí jedinou větou: "Ten děda tě prostě dostal...". Ano souhlasím. Dostal mě. Ale ne lhaním nebo plamenným přesvědčováním. Dostal mě pravdou. Znalostmi. Zkušeností. Ochotou. Trpělivostí. A takto já vnímám kvalitně provedený obchod. A takto si přeji, aby se cítili naši zákazníci. Aby se Vám u nás dostalo takové péče a takových informací, že se sami rozhodnete s námi obchod uzavřít. A budete z toho mít natrvalo dobrý pocit.

P. S.

Na bubínek jsem se hrát nenaučil. Děti mi ho rozbily. Několik následujících let jsem opakovaně vysvětloval dětem, proč nechci koupit nový a manželce, proč ten starý nechci vyhodit. Nepomohlo to. Dostal jsem djembe nové, dřevěné a pomalované. Nehraju na něj. To staré musím mít při úklidech schované. Vyhodit ho nechci. Je to památka na mé první profesionální business školení, které jsem absolvoval zcela zdarma a z něhož si pamatuji více, než z mnohých dalších, ze kterých jsem si odnášel útlá skripta a objemnou fakturu. Žádné mi již neutkvělo v hlavě natrvalo ve všech detailech, o radostných pocitech ani nemluvě. O tom ale možná někdy příště.

M. Biskup